Co Tobě, dívko, po jménu jest mém?
Jak Puškin kdysi já se tážu Tebe.
Toť vločka sněhová, jež padá s nebe
a roztaje, když dotkne se jí zem.
Věř, suchý jitrocel že bohatší je
než jméno mé – jím žije polní pták,
a city mé – to byla utopie,
a snů mých květ – to byl jen vlčí mák.
A žádné srdce nebude se chvíť,
když vyřkneš jméno to, zvuk jenom prázdný
jak prasklá větev v pusté hoře zazní
a poví Ti: „On měl se nezrodiť.“
Ty sama nad ním – ó což bych si přál! –
se nezamyslíš toužně, moje řádky
v Tvé hrudi nevzbudí ten pocit sladký,
ten lásky žár, jak v srdci mém Ti plál.
Mým hříchem není to, že nebesa,
jež směstnať chtěl jsem ve svém srdci mladém,
se rozplývají, květ že hyne řadem,
že nejsem víc než hluchá klávesa.
Však čelo mé ční jak z vln bouřných štít,
a vlaštovky, jež nad mořem tím letí,
jsou myšlénky mé, co jdou hledat klid
a – pod Tvým oknem hnízdo vystavěti.