Již večer byl, když na Arkonu
jsem chvátal podél pobřeží,
směs dávných bájí v šerém shonu
hned nabídla mi přípřeží.
Po břehu šel jsem – v pravo moře
v břeh rmutným taktem šplíchalo,
a v levo v červánkové zoře
zrající žito dýchalo.
Na břehu stádo krav se páslo,
odběhla koza všetečná;
od cvrčků ovzduší se třáslo –
to klaka byla zbytečná.
Mořem se brázdy táhly bílé,
jak na nebi je vídáme,
jak po lodích to stopy zbylé,
jež v dálky pluly neznámé.
Maják už hořel, z blízka šlehal
a zval mne v pohostinný dům;
div věčnosti mi k srdci léhal,
vln volných šum a bájí tlum.
A na východě hvězda jasná
se tiše rozhořívala,
to hvězda mořská byla spasná –
má hruď jí hymnu zpívala.