Když už jsem se blížil k moři,
měl jsem srdce věru těžké:
leželo jak okov v prsou,
těžký okov na dně studně.
Těšil jsem se, ba už cítil,
jak mé srdce jak ten okov
vyletí a tryskne silou,
přetékajíc občerstvením.
Pravil jsem si: „Teď, hudlaři,
uslyšíš přec pravou píseň,
pravou mluvu, velkou, slavnou –
žádné veršů zanimrání.
Teď, hudlaři, klobouk dolů!
Nahltal’s se dosti veršů,
nafouklých i kostrbatých,
že div jazyk neopuchl.
Takých veršů, že ti při nich
až mdlo bylo, neb v nich pravdy
míň než másla ve polévce
špitalské a sirotčinské.
Dost však takých též jsi poznal,
že ti srdce poskočilo;
takých, že ti zemská tíha
padla s nohou – letěl’s k hvězdám.
Takých, že ti každou hrudu,
celou zemi pozlatily,
že jsi volal s květem, ptákem:
Milá jsi mně, matko země!
Ale, brachu, pověz přece:
Jsou ty sloky horstva sněžná?
Jsou ty verše květné louky?
Je ten rytmus hukot moře?
Mezi řádky, mezi slovy
jiskří se ti, dýchá tobě
volný vzduch a nekonečný?
Rozklání se nad tím nebe?
Mlč, hudlaři! Poslyš píseň!
Z jiných ona vyjde prsou.
Většina těch veršů tvojich
vyšla z prsou lepenkových.
Konec už té komedii.
Otevři teď bránu srdce!
Vymeť, bys měl hodně místa:
Homér ihned začne zpívat!“
Sváteční jsem cítil ráno,
rosa padla na mé srdce,
tak mi bylo, jak bych vcházel
do svatyně Boha svého.
Přelítl jsem chvatem Stralsund,
pádím zrovna k přístavišti –
„Aj – toť moře?“ koktám téměř.
„Ach, ty světe! Vždyť to rybník!“