Německem-li jedeš k moři,
ke Stralsundu, mořské panně,
krajinu máš vyschlou, fádní
jako vládní pruské srdce.
Mohl bys též libě zdřímnout;
ale počkej! Náhle uzříš
řadu divných oblud velkých,
obrovské jak pavouky.
Nohama či křídloma to
ve vzduchu jen pořád klátí,
ale corpus nemotorný
líně leží na zemi.
Ach, toť mlýny povětrné,
malé, drobné, hodné děti
velikého větrníka,
jímž je celé Německo.
Poeti a filosofi –
toť jsou jeho zlatá křídla,
jimiž on, tak v duchu myslíš,
manu rajskou mele jen.
Manu rajskou, ambrosii
čekáš, hledáš – a ten čtverák
mele, mele a jen mele
kulky, prach a granáty.
Granáty a prach a kulky,
ach, to strava libovonná,
table d’hôte to diplomatů,
omaštěný říšský hrách.
Houkající bum-bum děla,
mumlající jako medvěd,
to jim svůdně lehtá uši,
to jich hudba komorní.
Národové poníženě
s hloupým úžasem a strachem
hostinu tu snášející –
nejsladší jich publikum.
Mele větrák, mele, mele;
zlatá křídla míhají se
povznešeně, ba i hrdě –
filosofi, poeti!
Proklatá to jízda k moři!
Kdybych aspoň hodit mohl
větrákem tím stranou k moři,
zažblunkne-li: „Vítej, moře!“