Ó v jitro planoucí bych orlem býti chtěl,
co létal strážně nad hor spících klíny,
za bouřné noci, pronikavých střel
co chránil hradby chrabré domoviny,
an stékal už je nepřítel.
V ten zápal zářivý,
kdy pohled jiskřivý
uvítá jitro zlaté svobody,
ten záblesk slunný sladké lahody,
an každý šepot, každý dech
je divou radostí a hudbou všech,
a v ňadru ženám, mužům v hrudi
se teprv velká láska budí.
Výkřikem ranním, vítězným a jásavým
já pozdravil bych touženou tu chvíli
s blankytných výšin, kam až letem plesavým
perutí mocných vynesly mne síly,
k těm výšinám až modravým.
Pak umříti bych chtěl.
Ten chlubný ozvuk střel
a hlahol zvonů slavný, velebný,
kdy ránem v kraj by zazněl malebný,
kdy otce vítá z boje žena, děti,
hoch slepci jme se výhru vyprávěti –
mne uspaly by k spánku,
jak zemi do červánků.