Šero kolem. Ve vichřici démonové davem letí, jejich povoz – mraky hřmící, a jich koně – vichři kletí
ženou se jak zkáza divá, chýž se chvěje, strom se kývá, vetché krovy prasknou časem – aj, tu z vížky ze dřev sbité
odhání zvon mraky líté posvátným svým hlasem. Odletěli. Noc se sklání, z dálky ještě krok jich duní.
To ta chvíle, v zadumání duch kdy kráčí v mořskou tůni a zas letí na nebesa, s rojem hvězd kde v chóru plesá –
jaká radosť se hvězd zírať a s tou sférnou hudbou zvučnou prozpěvovať hymnu hlučnou, slavné „Magnificat!“
To ta chvíle, kdy se nitro každou žilkou rozezvučí, jako ptáci v jarní jitro, jak když včely v úle bzučí.
A ty tluky člověk střeží jako matka ňadro svěží, pod nímž chová víc než ráj – zřídlem srdce perlí, bije,
vždyť je svatá poesie líbá, hřeje, šepce báj. Níž se hlava na hruď kloní, myšlénky kol táhnou řadou,
tu to šeptá, hřímá, zvoní, až se všechny k spánku kladou. Aniž hlava pousíná, člověk na vše zapomíná.
Slyš, tu vichr plíce vzdul, rozkácené mraky letí, na nich jako z pekla dětí démonů dav nazpět plul.
U mých oken zastavili, a já slyšel jejich slova: „Hrdé čelo plno síly, prsa pevná od olova,
v oku vzdor a blesky hněvu, v srdci mužnosť, pramen zpěvu, taký křest nám život dal. Kdybys věděl, co to krve
prolilo se, než poprvé svobody se prapor vzpjal – dávno by tvá píseň zněla jinou také, hlubší řečí,
jako země sprahlá celá, která bouřce blahořečí!“ Umlkli a těžkým chodem hrnuli se zhouby s plodem,
klátí stromem jako klasem – aj, tu z vížky ze dřev sbité odhání zvon mraky líté posvátným svým hlasem.
Šero kolem. Hvězdy hasnou. V mhlivé záři, ve plápolu u nohou zřím zemi krásnou, nad ní jako gloriolu
slunce vzcházeť zlatolící. Slavnostním a ranním ruchem jak bych slyšel hymnus vzduchem: „Kdož jste boží bojovníci!“
Cookies on Poetry Cove