Šel s kmetem jinoch přibledlý a na hoře si usedli. Pod nimi jedle, buk a bor, oceán modrý, vlny hor.
– „Co platno, přes ta mračna běd je krásný přec ten svět,“ dí kmet. – „Jakápak krása,“ jinoch dí, „když nikdo pevně nesedí?
Když za smíchem a jásoty jde zoufání a vzlykoty?“ – „Nu, právě proto čiň se, čiň, ať smíchu víc je, vzlyku míň!“
– „Než i když nejsme neteční, je to jak v síni taneční. O ty se dere zlatá mláď, a ty tam vidíš sedět, stát.
Ty mní, že světem zavládly, a ty radš by se propadly. A ne že horší byly by. Ne, o tom není pochyby.“
– „Počítej v boji s pohodou a také s tetou Náhodou.“ – „V tom právě chyba je a tíž, víš-li, že pevně nesedíš.
Právo je pavučinou dál, jak to už dávno kdosi prál: brouk prorazí ji obrněn, muška z ní nemůže však ven.“
– „To pravda. V tom jsme ještě mdlí, víc otrlí než citliví.“ – „A kolik je těch národů, by měli pravou podobu,
že aspoň trochu věrná je obrazu Božího kopie? Ty mlčíš. Zkušený tvůj zrak ti přelítl však pádný mrak.
A mrzut-li se k tomu zdáš, to ihned první prohru máš.“ – „Víš, nemuč hlavy!“ po chvíli kmet k jinochu se nachýlí.
„Chceš příliš mnoho. Mladý jsi a zápasit chceš s nebesy. To závod ctný, má dobrý zvuk: na větší výš víc napneš luk.
A i když vždycky netrefíš, tím z cíle svého neslevíš.“ – „Náš svět přec byl by ubohý bez zářných hvězd a oblohy,“
podotkl jinoch neklidně, a kmet to ztvrdil: „Jakby ne! K moudrosti cesta zarostlá se zdá a je tak bloudivá.
Nevíš-li jak v tom proč a nač, poradí tobě rozsevač. To reformátor, jejž mám rád. On oral, sil – zří kvést a zrát.
Ne reformátor kouzelník, jenž pod soustruh a pod hoblík zem naši dát chce o vše pryč, chtě uhladit ji jako míč.
Ne výšiny a doliny, prý samé ať jsou roviny.“ – „Ne, hory ať jsou schůdnější a roviny ať štědřejší!“
plá jinochu i řeč, i zrak a upřel se mu do oblak. – „Ba tak. To řeč na každé proč i na ten svět, náš kolotoč.
Neb dělej, co chceš, výš a níž, ty jím přec nikdy netočíš. Jen když tak letíš, pádíš s ním, si namlouváš, že točíš jím,
když v jeho ladu neladu zachýtáš jeho baladu, tu radost, smích a jásoty, to zoufání a vzlykoty.“
– „Jenomže krása veliká je daleká a uniká.“ – „Ne, neuniká. Tají se jak moudrost v starém nápise.
Jen uměj číst! Je plno jí, jak kdysi na Akropoli. A nejvíc tam jí usedá, kde ji teď nikdo nehledá.“
– „To myslíš srdce?“ – „Ano, tam. Tam jen je Bůh. Tam jeho chrám. Jen vzleť a hodně vysoko! Do srdce sáhni hluboko!
Pěj! Sobě, jiným k dílu pěj a krásu, radost rozsívej! Tvoř! Tvoř! V tom aspoň malá je obrazu Božího kopie – –
Než pohleď, jaká nálada! Jak slavně slunce zapadá! A zapadá, by svítilo zas jinde, kde se zšeřilo.“
A zmlkli. Zlatých mráčků směs výš zkvétá nebem. Zlatý vřes.
Cookies on Poetry Cove