Až umru kdys, ó prosím vás, tam na Hostýn
mě poblíž chrámu vložte zemi v klín,
na hoře té, kde za svobodu Vněslav pad’ –
tam budu o něm sníť a zdřímnu rád.
A místo náhrobku tož jedli tajemnou
mi vsaďte v hrob, ať šumí nade mnou;
nechť ptá se kdo, zda žebrák tu či poutník kles’,
to jedno jest, nechť za mne mluví les.
Chci na Moravu zříť a k jasným oblakám,
tu Moravu, již jako drahokam
jsem vzácný v srdci nosil slzou skropený,
vždy doufaje, že v ráj se promění.
A bouře nad hlavou mi bude hráti tam,
a zpěvná processí kol půjdou v chrám –
ó kdybych najednou tak cítil zem se třásť,
a zpěv jich zněl: „My svobodnu chcem’ vlasť!“ –
Ó tenkrát, cítím to, bych musil z hrobu vstať,
vzíť lýru svoji, struny rozpoutať,
vlíť naposledy do nich srdce svého krev
a zapěti – volnosti slavný zpěv!