Pokropil už farář rakev, „Miserere!“ odpěl sbor. Němou Prahou mlčky kráčí tichý funus, černý flór.
Bez bubnů a bez muziky, nejdou ani prapory; ve vzduchu jen větry kvílí, truchlé vedou hovory.
To tam pláče Meluzina, usedavě naříká, Meluzina – česká duše, i v svém bolu veliká.
„Kde jste okna, sypte růže! Dlažbo, změň se v samý květ! Provázíme reka muže v svobodnější, lepší svět.
S pochodní on uváděl k vám Volnost, nebes nevěstu; převeselým plamenem vám svítil směle na cestu.
Kde jste okna, sypte růže! Dlažbo, změň se v samý květ! Provázíme reka muže v svobodnější, lepší svět.“
Není květů, není růží, zakázali každý květ. Byla by to demonstrace, a té bál se vyšší svět.
Zamlkle se průvod béře, všude klid a pořádek; jenom sem tam dva si šeptnou: „Mezi námi – byl to rek!“
„Na pravém měl místě srdce“ – mrkl druhý statečně; „taky jsem si leccos opsal“ – dodal skoro válečně.
A ty větry nad průvodem vanou jako orlů let: „Kde jste okna, sypte růže! Dlažbo, změň se v samý květ!“
Na rekově rakvi svítí, svítí věnec jediný, Antigona dobrá svila z růží jej a trniny.
Nevolníka úředníka žena chudá, nadšená, vězení ho za to čeká, ji zas hlad co odměna.
Ale co jí hlad a žalář, o hladě když vězněn cit? Dala volnost srdci svému, by šlo směle promluvit
za rekovu lásku všecku, za čin jeho blýskavý; za ten zástup nevidomý, duchem, srdcem churavý.
Tam na Volšanech v koutku hrud chladných duní val, a nad Prahou se smráká: „Hodná Praho, spi jen dál!“
Cookies on Poetry Cove