Den růží plá, já z okna hledím ven.
A zdá se mi, že šťastna vcházíš ke mně,
že nad mou hlavu skláníš se tak jemně
a usmíváš se: Cos tak rozsmutněn?
Hned vonnou mhlou mi hlavu zastřel sen,
a vzpomínky se budily zas ve mně.
Kraj líbezný se klonil v snivém temně
červánkům do vln jako v onen den...
Snad můžem spolu jíť? Ty ptáš se: „Kam?“ –
Ba není kam. Já zapomněl, že chrám
té lásky naší zřícen dokola,
že v jeho klenbě hnízdo sokola,
v němž kořisť ukrývá v noc hvězdolící
a snů mých trhá bílou holubici.