Ad astra!

Na vlnách se pochyb klátí loď má, kterou zora zlatí. Sám si pevně řídím vesla, nedbám, že se bouře snesla,

obzor kalí, v moři skály šklebí se už na mne z dáli. Co mně do vln, vichřic hněvu? Já se modlím v ranním zpěvu:

Per ardua ad astra! Je člověk prach, jenž marně stihá kolesa, však svýma rukama by strhl nebesa. Štít závratný, jenž čelem sahá v oblaka,

jej k sobě přiláká jak stožár buřňáka. A trním, skaliskem jej žene dálka cest, až tělo krvácí, však duch jde drahou hvězd. Dá křídla myšlénkám a citům volný tok

a z číše křišťálné nadšeni pije mok. Bezsenné vy noci dlouhé! V bolestech a dumě pouhé při lampě jsem snášel žluté

trámy, stožár k lodi duté, plachty k lánu, abych k ránu vyplul v život – k oceánu. Rozchvěn v prsou, s vlhkým zrakem

pohlížel jsem za oblakem: Per ardua ad astra! Je člověk křehký tvor, však s perlou skořápka, on ve vzduchu jest orel, v moři potápka.

Báj lidstva o štěstí jej k písni vábívá, a sám přec spoustu vichrů v prsou ukrývá. A když se blankyt trhá v třesku hromovém, jak cestu žití zblažiť, sní on pod krovem,

ta všechna řeč, jíž moře mluví, nebesa, v něm zpívá, pláče, rozjitří se, rozplesá. Co v tu loď? Jak Noe starý holubic a orlů páry

a svou lýru prostou vložím, obepjatu čerstvým hložím. U stožáru za vln sváru opřen stojím, nedbám zmaru,

však tam v dálce břeh se šeří, a má duše doufá, věří: Per ardua ad astra! Kde lásky, svobody zrak plá pln lahody,

kde mysl volna jest, tam plno úrody. Tam radosť, blaho dlí, sváteční všude ruch, háj zpěvem vlní se a zlatým klasem luh. Však k zemi přikuti jsme pouty, řetězy,

a zem je tyran, nad duchem jenž vítězí. A Samson, jenž chce sloupem zbořiť zpupný chrám, hrob najde v troskách – z nich však vzejde fénix sám. Dálný břehu, bájná země!

Nedbám víru. Siné témě ku východu mlčky zvedám, jitra růžný zásvit hledám. Žízní hnaná – poušť kol planá –

jest mých tužeb karavana. Srdce tluk však radí jisto: „Čelo jen měj strachu čisto – Per ardua ad astra!“

Ó nikdo neví z nás, zda nesklame jej krok, zda stožár nepraskne, vír prorve lodi bok. I hvězdy vrátky jsou, a snové pohasnou, a ti kdož slábi jsou, před smrtí užasnou.

Však z žuly sval má muž a smrť ho neleká, jen srdce když mu dí: „Nezapřels člověka.“ A srdce vyrvěte mu, žíť on bude dál: plá dosud Prometheův duch s kavkazských skal!

Věčné hvězdy v nebes báni, jež jste zřely do svítání do mé duše snův a bojů, z moře pochyb, ze příbojů

k vám se dívám, vás jen vzývám, ku vašim vždy toužím nivám. V hrob mi sviťte září hustou, že můj cíl šel cestou pustou –

per aspera ad astra!