Já hříchů nemám... Zpovídám se z blaha,
jímž moje tělo za noci se chvělo,
kdy jasem luny běžela jsem nahá
a sítí u jezera tak mi dělo:
„Nevinná! sestup s travnatého břehu
a vodou obmyj údy nezlíbané,
ať na hladině, které v tichu střehu,
jsi rovna leknínu, v nějž světlo kane.
Ve slova vln svou vylij touhu tesknou
jak labuť, kterou umírati vídám,
ať ve svých listech, jež se lunou lesknou,
tě smrti, která v půlnoc chodí, vydám...“
Já nevím, jsem-li hvězda: ale hořím;
pták nejsem: nezpívám, jen tiše volám.
Však vím, dnes půjdu, do vody se vnořím,
lichotným slovům v síti neodolám.