Naslouchám době, spěchem díla hřmící, myšlenek nespoutaných pochodu, výkřiku, který budí hmotu spící, i bouřím, slibujícím pohodu,
šeptání tužeb v poraněné hrudi, nadějím, které činem rozkvetou, a klasům, které přes propast jít pudí utrhnout božství růži prokletou.
V samotě mdlé a provanutí plísní voskovic plápol charý uháším, zdi bořím, které ducha mého tísní, a křídlem volným duši unáším.
Jsem všudypřítomný: jsem bleskem v mracích, jsem v mlhovinách příštích věků, hvězd, mám peklo minulosti ve svých zracích a čekám na rozcestí dálných cest.
Když slunce po azuru v ohni letí, jak bratr sednu k němu do vozu, zřím země nesmírné se otáčeti kol sebe v zhudebněném lomozu.
Jsem vševědoucí: tajný smysl žití jak kniha rozevřená pod nohou mi všemi směry kosmickými svítí laskavě ohvězdněnou oblohou.
Z neživé hmoty tvary živé hnětu, svým slovům dávám zvučeti jak kov, a meteory v závrati a letu do noci píši písně žhavých strof.
Jsem všemohoucí: všechny žiti síly ovládám duchem jako otěží, dle vůle mé žal planet v sopkách kvílí, hor stráně rozkvétají protěží.
Každého jitra s novým zpěvem vstávám, vždy silného mne vidí poledne, vstříc jitrům budoucím se šerem brávám, červánek západní kdy pobledne.
Jsem věčný: Alejemi vzňatých duší má slova jdou, i v srdcích hudbou zním; v propastech modra kladivo mé buší, v plamenech dílen mezi světy hřmím...
Cookies on Poetry Cove