Dokud jsi živa, pamatuj,
z bohatství každé chvíle píti,
leč do dna nepij pohár svůj
nad smrtí chceš-li zvítěziti.
Čas, elegií zanotit,
až zhořkne náplň tvojích vděků.
Mít nechceš bez bouře snad klid,
selanku bez vzruchu a leku?
Ať plným žárem rozkveteš
alespoň s květy posledními,
když jaru nevěříš, v němž jdeš
pokryta lístky sněhovými.
Cesty tvé, z nichž se vítr zdvih’,
se zamodrají čekankami.
Ovoce zrudne na větvích
a z větví zazpívá kdos známý.
Syn země ruku podá ti.
Dovol, ať vaše rty se spojí
v pocelu dlouhém, v závrati,
jež na věky tě znepokojí.