Mrazivý vítr pojal výkřiky mé prvé a nesl bouřlivým života hlaholem ve chvíli zrození, kdy svěží proudy krve se v srdci bouřily zmateny, rozechvěny
a hrnuly se v líce růměncovým plápolem jak nad jezy ohromné přívaly, jež v noci té dubnové zpívaly. Však nežli zasypal mne závějemi sněhu
zběsilý vichor přechodného zápasu a vzteku, otevřel okna má a jižních sadů něhu mi jarní vánek donesl jak teplou číši léku i s písní vysokou, jež v mracích zpívána
se k zemi střásala pozdravem skřivana. Čas jitřní, vůní omámen a modrou výškou fialou pro mne rozkvetl i pampeliškou. Mé dětství vzdálené, ztracené v polích cesty,
druhova pravice kde náhle zradila, kde na křižovatkách zmatených mezi městy jen píseň v duši mi své símě vsadila! Ó hřmění života, jež blesků znameními
jsi nad horami východu vítězně svítalo a jako práce spěch za zedmi továrními svým rythmem odvěkým k sobě’s mne vítalo. V kostelích soumračných v kadidla mlžném dýmu
mne varhan fugy svou velebou jímaly. Však z jejich zasnění jsem vyšel v ulic zimu, kde hlasy zástupů rouhavě hřímaly, a zmaten pokřikem jsem v ohni sebe hledal,
jímž lidské myšlenky čas země měřily, v plameni šíleném, jenž z knih a strun se zvedal a jehož odleskem mé tmy se čeřily jak mořská hladina, po které lodi smělé
za rounem báječným se v dálky vydaly, a šípů smrtelných mé ruce rozechvělé v poslední naději se vroucně chytaly. Mne bolest obdařila poznáním jak klíči,
jimiž se otevrou propasti veřeje. V sil věčném pohybu mi tóny z věcí klíčí a hudba střásá se v života peřeje jak rosa předjitřní do osvěžené trávy,
kde hudbou chvěla se za noci bázní laň, kde s hudbou bučení jdou ráno stádem krávy, v paprscích poledních je hudbou lesní stráň. Chci všechny tóny píšťal, hlaholení bubnů,
plechových nástrojů neklidné zachvění, kvil větru, který polem prohání se v dubnu, slov hudbu, jíž se zpovídají zranění, i ticho hřbitovů s marnosti teskným mottem,
třesk zbraní v zápasu, nenávist výstřelů, slok žízeň závratnou, jež v modru nad životem má vůni nedávno skosených jetelů. Chci rythmus kolosů, jež duní z lidských dílen,
katastrof hrůzu, ticho po všech výkřicích, ryk lokomotiv, které člověk řídí silen po mostech, v tunelích, v letu a vichřicích, hlas zvonů, které v nebezpečí ulity
nad světa propastí pyšně se houpají, šumění nekonečné z nitra ulity, kde vlny moří všech ke slunci stoupají. A jako tesař neklidný, jenž zvedá krovy
nad zemí horečnou až v propast blankytu, síň strojím bez konce pro koncert nový, kde hlasy stvoření vystoupí z úkrytu, a poklad tónů kde, mé vůli podroben,
se zastkví jako oslniví ptáci; ti, kudy poletí, svou písní vzbudí den, pod jejich křídly bouře zaburácí.
Cookies on Poetry Cove