Je Město Lásky zavřeno všem přicházejícím... Kdož cestou v poušti opozdili se, na brány jeho marně bušit chtějí. Na lukách skosených a v tichu noci
jak trpkým bude: mrznouti a čekati, až jitřní úhoz zvonů za hradbami náš přívoz pozdraví. Má láska jak smrt svoji hodinu,
kdy přichází tak krutá a přec milostná nezdolným krokem v majestátnosti, a tělo prudce probudí, že užaslé jí ihned podlehne.
I v našich nížinách, kde přísný zvyk byl vždycky střežen dědy šedivými, kde všude psáno bylo odříkání a zákon neúprosný kázal cestou jít,
jíž matka šla– tam náhle rozkvetla květina horská, divoká a stepilá, vichorem šlehaná a sluncem rozžhavená, a otrávila nás, jež neposlechly jsme
otcovské výstrahy. A šly jsme k Městu Lásky pouštěmi. Vykoupily jsme svoji rozkoš budoucí strádáním v úpalu, nocemi beze snu,
duch touží v neznámo. A krátký výkřik radosti za tesklivého doprovodu cymbalů a v táhlém naříkání fléten,
ten krátký výkřik radosti nám umřel cestou neschůdnou, kdy dlouho jsme se dívaly v tvář smrti.
Je Město Lásky zavřeno všem přicházejícím, na hradbách shasili již pochodně. Noc, tichá noc a smutná, zadumčivá nad naší touhou zakvílela.
A její slzy, chladné a těžké slzy, dopadly na zem, perle duhové, zazvonily.
Ve Městě Lásky spící na kobercích se probudili, vzlykajíce, a gesto jejich toužebné a vábné žaluje na rozkoš, jež nenasycuje.
Jsou hradby mezi touhou naší a jejich. Hle, zavoláme hlasem velikým jméno své lásky. Hlasy zanícené
všech dobyvatelů se s naším spojí a padnou hradby jako u Jericha kdysi. Ať kvílí starci pak... My, vítězící svým mládím a svou vášní divou,
na oltář noci odevzdaně položíme své čisté panenství.
Cookies on Poetry Cove