Jsem věčná nevěsta a sen můj sterý mi ruce tisíceré skutkem činí. Roj libell tančí pro mne nad jezery, a v šatě jakby jemně štkaném z jíní
čekají víly na mé podvečery. K mým vodám stromy tajemné se kloní a slova neznámá jim šepotají, hlubinou noci vidiny se honí
a bludná světa hasnou a zas’ plají a hvězdy jako nesmrtelné zvoní. Po pláních stříbro luny rozlévá se a na má ňadra padá kaskadami,
a paní noc jde v nejjemnější kráse, melancholicky projde zahradami, těla ve stínu a půl má v jase. Mých lesů kštice větry sčesávají
a diadémem rosa na ně padá, věkové moje škály stesávají a z nebeského ohnivého stáda si meteory v bok můj usedají.
Háv moci s údů mých mi slunce snímá, jak milenčino roucho rozhaluje par závoje, v nichž krása moje dřímá, a ještě ospalou mne omamuje
paprsky, v nichž se láska chví a hřímá. A jako dívka, která chvíli váhá, mdlým pohybem chci šat svůj zachytiti. Však pozdě je. Již zjevuji se nahá
a na mém těle zardělo se kvítí. Žel, v náruč milence má nejde dráha. Propastí dalekou jsme odděleni, jen jeho vášeň kosmem ke mě sálá
a ohněm ve věčnou mne matku mění. Žní nespočetných krása na mně zrála, leč bohatství mé vyčerpáno není. V mých vinohradech zrají vzácná vína,
v mých zahradách plod větve obtěžkává a v širých polích vyjdou z mého klína zlatistých klasů moře živá, žhavá, jichž okraj v obzoru se s nebem spíná.
Hlas dálek volá ke mně: Požehnaná! Jsem všeho žití nejsvůdnější Eva, však z ráje lásky dosud nevyhnaná. Jas nebeský se proudem na mne slévá
a já jím jdu, i smrti odevzdaná.
Cookies on Poetry Cove