O zemi bídné často hovoří k nám hlasy,
bez vroucnosti, jak housle v rozladění.
Jim v úsměch tichý lán i trpce vzrostlé klasy
a člověkovo tuhé s živly zápolení.
Ať jdou se ptáti všech, kdož s hlinou spiati,
tíž země poznali a pravdu smutků jejích:
ti zanotí jim píseň, jež se umí smáti
úsměvem dítěte a mluvit o nadějích.
Je země lopoty přec sladkou paní,
odměňující plodem zápal pracovníků.
Věčně se měnící, je kněžnou milování,
a kouzlo jímavé dá jásotu i vzlyku.
Na luzích jejích prostřed pestrých květů
vždy nejjemnější touha může vyrašiti,
pták samot skrytý, jenž se chystá k letu
azurem mezi hvězdami, jež na cestu mu svítí.
Od rádla únavy se lehký skřivan zvedá,
ukazující dráhu drah, jež vede v nekonečnost.
Vzkazem jar odešlých k nám chodí luna bledá,
a časův obnova nám přislibuje věčnost.