Hle: nočním tichem v světle měsíčním my nejdem’ zcela sami!
Za námi vegetace rozekvetlých snů ve chladných zdech.
Jak domova teskný popěvek, z dnů mládí dobře známý,
tkanivem vzpomínek nás opřádá a tíží spících vzdech.
Sny jejich vidinami na cestě nám vyrůstají:
rozpuklých srdcí začernalá krev a rány vyvrácených těl.
Jedinou otázkou po slunci a po životě oči jejich hrají,
když ku měsíci zvednou miliony vráštitých a zamyšlených čel.
V nížinách lži od očí otevření prvního dny jejich
šedivým pásmem mlh se ploužily, a nejsilnější jed,
jak hadích zubů lstivost úlisná, ve podvržených dějích
z katheder padal v dětské žvatlání a v duších bázní vzkvet.
Když srdce synů a dcer jejich ohněm nejčistějším zahořela,
to touhy plamenem, jenž živí, udržuje a blaží lidský rod,
láskou muže a ženy, jíž nejsilnější srdce vždycky nejkrásněji vřela,
tu slova slepých proroků lži kletbou dolétala v tichý jejich hod.
A z poučení proroků, z jejich nečistě zbarvené řeči
vykvetla prodejná a vypočítavá láska naučených gest,
jež neživí, jež vraždí spletení lhostejných těl v křeči,
s dušemi dcer a synů kupčí ve špíně a prachu ušlapaných cest.
A tělem svojím bránit lživých měst a kathedral a věží
květ lidí nejlepší je v pole krvavá jak soumar tichý hnán,
na staveništích pro ně umírá, v šachtách, jež v lůno země běží,
na galejích, kde laská ho a omámí jen tíživých par smrtonosný van.