Pláň široká, hle, v světle měsíčním jak hoří,
na trávu rosa napadla a v chaty noční klid.
Hvězd postavení říká nám, že daleko je ještě k jitřní zoři,
však my už čekať nechceme, my musíme už jíť.
Pojď, dej mi ruku svou, jak já ti dávám svoji,
tak povedu tě přes skály a přes propastí lest.
Sladko je s tebou jíť a sladko padnouť v boji,
a nejsladčeji s tebou proti osudu a smrti napřáhnouti pěst.
Spojená srdce naše touhou po životě planou
a duše naše touhou, myšlenkou a snem.
Pojď! budem naslouchati větrům. Od lesů k nám vanou,
by ujistily nás, že budem’ žít, že rozkvetem’ a nikdy nesvadnem’.
Potom nás hvězdy povedou a tajné znamení nám dají,
že přicházíme ve svůj vysněný a zaslíbený kraj,
a větry v lesích přátelskou nám píseň zazpívají,
že našli jsme už život a ne planou báj.
Že našli jsme už život jasný, slunečný a vřelý
a plný nádhery, jak v květech rosný třpyt,
a kolikrát jsme dosud pro něj trpěli a mřeli,
tolikrát znovazrozeni jej plně budem’ pít.
Dech pole jetelového a pluhem obrácené prsti
i s vůní žita zralého, jímž obtěžkané vozy s lích se vracejí,
k nám zaletí, když plodů života a práce plné hrsti,
v objetí spolu večer hledět budeme, jak červánky se ztrácejí.
A znaveni hrou večera a prací v žití lomu
rty svými zemi zlíbáme, životadárný klín.
Posledním pohledem ještě, milenci žárliví, od prahu svého domu
ji obejmem’, když lehati už na ni bude dlouhý stín.