Chtěla bych být rukou, jež ti koně sedlá,
hřívu zkrášluje mu vonnou kyticí;
čabraku jak rubáš bělostnou bych spředla,
tvého komoně bych nad propasti svedla:
u tvé mrtvoly chci zřít’ se, vinnici!
Chtěla bych být’ mostem přes bystřici kalnou,
mostem propadlým do tmy a v jekot vod,
a když v noci za Ní spěcháš v nivu dálnou,
náhle rozevříti svoji náruč žalnou:
ó, sem nevstupuj, jsem k smrti příkrý schod.
Chtěla bych být’ svolujícím pohleděním
oka Jejího, když rozhrnuješ šat,
v němž tě čekala, rozpalována sněním,
než jsi přišel, oddána ti pomyšlením:
číší zoufalství ať je ti rtů mých chlad.