Obloha se krásou mění!
Prsou roztoužený dech
a tázavé střely očí
letí z mraku do mraku.
Květ, prahnoucí po velikosti,
ku zemi se netiskne.
Sen, jenž obsáhnout chce světy,
musí zráti v závrati.
A dvě ruce jenom v bouři
vzrostou do sil tisíců.
Nohy, zvyklé na propasti,
v tůni zrádnou nepadnou.
Krása oblohy i země
jako žena vzdává se,
když ji milostného smělce
hlas jásavý pozdraví.
Šťasten je, kdo bráti může
všemi smysly bohatě.
Pohádka mu v mracích vzkvete
a kraj po ní zavoní.
Obloha se krásou mění!
Chtivě pijí oči mé
ze všech studen, než zvon teskný
zahlaholí do polí.