Na spícím jezeře i labutí zpěv zmírá
a čluny na řetězích nehýbou se ani.
V alejích stromy tulí se jak postav zdání,
dech noci stříbrné s trav rosu jemně stírá.
Květ, ve dne ozdobený včelami, se kloní,
do moře vůní klesá znavený, však stkvělý.
Až k nebi zvedají se lindy nádhernými těly,
vzdech, v dálku vyslaný, se vrací zpět a zvoní.
Svá léna rozděluje noc a zlatohlavem
snů zdobí řady vasalů, jež zticha kráčí.
Čas pluje neslyšně, a mraků tváře dračí
se mění na nebi... Jen řeka mluví splavem.
A z hloubi noci, když již ztichne řeka,
sny prudce hovoří: jich slova ohněm kvetou
v zracích, a v duších touhou kletou.
Tu stromy pokynou jak náruč zapomnění měkká.