Den slunný rozkvetl a trylkem jásavým
zazpíval skřivan v povětří.
Květiny říkaly ti tónem laskavým:
Jen plač a slzy šátkem nešetři!
Já jsem byl němý – – Bolest tě pálila,
a ta se neléčí slovy marnými.
Hle, den, jímž příroda vzkříšení slavila,
rozkvetl v duších nám barvami černými.
Myšlenky naše unavené zmíraly
a přes mrtvoly jejich černá noc se plížila.
Hory se srazily a v náručí nás svíraly,
a klenba nebes vysoká nás tížila.
Za ruku jsem si tě vedl – – – Však nebylas
u mne v tu chvíli – – – Hory, ty byly blíž.
Z dalekých krajin tvůj teplý hlas
přicházel rozechvět mrtvou tiš.
Jak je to divné: Vedle sebe jít
a nebýt spolu – – – Mezi námi mrak.
Z dalekých krajin chci tě doma mít!
Pozemským jarem rozjasni svůj zrak!
Na cestě zpáteční neboj se rachotu hromu!
Po bouři ptáci znova zajásají v povětří.
Z dalekých krajin vrať se ke mně domů!
Slzy, jež po tváři ti kanou, nešetři!