Dnes chvíle oslavuje se, v níž srdce jeho umíralo – – –
Chvějí se, živá, neživá a klesám jako v agonii
na mramorové stupně oltáře. Mé oko dlouho ztrnule se upíralo
v tvář ukřižovaného – – – Jeho i svoji bolest v jednom doušku piji.
Umírám s ním, květ, který kvetl nadarmo.
Umírám s ním, já, která od něho jsem oloupena
o radost, rozkoš a všechny dary, jež jiným život dává.
Ve jménu jeho poprvé dnes káže milý můj – – Já klečím opuštěna
na chladných stupních. V nitru mne pálí bolest žhavá.
Ve jménu jeho padám se stromu života, ovoce, které nedozrá.
Na kazatelně milý můj, pracovník marného díla,
rozsévač naučených slov, mou mrtvou lásku pohřbívá.
Už neřeknu mu nikdy teplým hlasem: Jsem tvá milá!
Po trní půjdu. On po cestě, jež hladká je a pohodlná, ujetá a vábivá.
Uhasnu, světluška, pro jednu stvořena noc.
Na stupních oltáře klečím, v nitru svém hluboké rány,
ke chvále toho, v nějž věřím, dohořívající svíce.
Na struny srdce mého hraje bolest jako na varhany.
K němu se nemodlím – – – A umírám zde, mučennice,
pro jeho učení – – – Umírám – – – Zemru potichu – – –