Před námi v modrých dálkách světýlko se kmitá.
Cesta jde propastmi. Jen kdo je slabý, ten se může bát.
Však duše naše bez bázně a srdce naše hbitá.
Stisknutím ruky vřelým nikdo-li nás nepřivítá,
chcem sami dva se hřát a u ohně si hrát.
Ty svoje sny, já odvahu svou nesu
a v duších jediná nám kvete nenávist.
Srdce naše, tvrdost skalních tesů,
tichá pýcha nekonečných lesů,
když slunce zlíbalo jim každý strom a list.
S očima upřenýma do dálky jdem, k sobě přivinuti,
a píseň tvá i moje stejný rythmus má.
Poslušni vnitřního rozkazu, jenž přes propasti jít nás nutí,
až u cíle se zastavíme bez pohnutí
se složenýma křídloma.
A víme: světýlko nám bude ubíhati – – –
Však k posile nám písně bratrského zladění
z končin všech budou láskyplně zaznívati.
I trny budou-li nás zraňovati, bolesti zdržovati,
neustaneme v hledání a věčném bloudění.