Ty jsi dnes neviděl, jak slunce zapadlo do fialových vln horoucích dálek? Věř, jak se nížilo, vždy větším květem plálo a nebe zažehlo požárem válek.
Oblaka hořela jak zapálené doly, z nichž není východu po katastrofách. Čís rozmar nebo hněv v plameny sypal soli, by barvy sršely z nich v mocných strofách.
A k čemu nebesa mám tobě přirovnati, bys vetchý obraz měl zašlého zjevu? Toť vřesy ohnivé, jichž kytku chci ti dáti i s rythmem hromovým vzdorného zpěvu.
Však vyjdi z jizby své, na hory pospěš za mnou, já slunce zadržím na malou chvíli. Po cestě k světlu jdi! Ne do tmy cestou klamnou! Těch na cíl neptej se, kdo slunce pili!
Šat strhni zbytečný, bys podobal se vánku, jež kolem okenic jde neslyšený, by chorých nebudil v nejsladším prvém spánku a pouze šepotem navštívil ženy.
Dech slunce ucítíš, až potkáš pozdní stáda, jež z pastvin na stráních spěchají domů. S nimi se nevracej! Většího tepla střádá ti teskné srdce mé v hovoru stromů!
Kol dívek pospíchej, jež ve slunci se vzňaly a všechny panensky ti voní lesem. Jim nevěř, nevěř jim, když písní tebe šálí: „V nás slunce zapadlo, je v těle nesem!“
Nedej se zastavit’, až uzříš kvésti hlohy, jež dí: „Jsme jediný kvetoucí paprsk bílý.“ Však u skal potkáš-li snad zatoulané bohy, změř bez milosti hned své s nimi síly!
Cookies on Poetry Cove