V jich zracích nebesa se zrcadlila,
jich ústy mladistvými život zpíval,
snem jejich země o rozkvětu snila,
když vyšly, šťastny v jarní vůně příval.
Tam pusto bylo, zkad se vzdalovaly.
Za nimi stromy teskně zašuměly
a větry, které dálkám žalovaly,
jich jména jak by za svůj motiv měly.
A ještě včera krokem váhajícím
šly bez krve, bez očí rozzáření.
Dnes zjevily se zrakům netušícím,
div hořící, rty zralé k políbení...
Ni trochu neváhají na rozcestí:
jim každá cesta k ráji, jdou-li po ní.
Jich srdce zpívá, pták na ratolesti,
a jejich těla jahodami voní.
Již lásky večer stinný čeká na ně,
snad náhle vynoří se z hloubi lesů.
Poprvé píti budou ulekaně
z kalichu rozkoše i nápoj děsu.
Však neříkej jim, by se zastavily
a štkání svedených by naslouchaly.
Jich lásky přelud čistý je a bílý,
ač v těle ohněm pekelným je pálí...