Hlas jitra zazvonil do hlubokého ticha,
vzduch vonný rozvlnil se jeho kadencemi,
a v náhlém zjasnění, jež oči bleskem píchá,
se položilo ráno na zrosenou zemi.
Kdo v dáli o štěstí pěl píseň neslýchanou,
jež trylkem veselým se chvěla nad vodami,
kdo kráčel chladnou rosou v trávu nadýchanou,
své nohy zranil trním, zbarvil jahodami?
To jistě dívka mladá, milostná a svěží,
jež s jitrem bílým s lože milencova vstala
a nyní bosa rychle lučinami běží,
se na svět osluněný písní svojí smála.