Lká poryv větru v zahradách a v opuštěném kraji,
kde ohně poslední vás pozdravují, než-li zhasnou
jak upomínka na plody, jež pro nás nedozrají,
protože léto odešlo kam’s v dálku bezehlasnou.
A hmota, která políbením slunce změnila se
ve tvary květů živoucích a v touhu vonnou,
v div sladce mdlý, jenž zvonil v dívčím hlase,
v polibky horkých rtů, jež v blahu chvíle tonou,
nicota, která v illusi nám rozkvetla a lhala,
v nic opět vrací se a v mlze zvadá,
klam duhy, poklad, který nebesa nám slibovala,
a sen, jenž vzlétnout chtěl a k zemi padá.
Zříš, v mlhy jak by vše se propadalo,
i města vzdálená a život jejich lidí,
mátohy stínů chvějivých, o nichž ti jen se zdálo
a jichž tvé oko nikdy víc již neuvidí.
Klid svatý s večerem jde blíž a z dáli
jen píseň pastevcovu slyšeti tak žhavou.
Ó, naslouchej: v té písni bohové se smáli,
v ní léto zakleto je se svou slávou.