Mne stíhá vzdech všech přetrhaných strun,
jež pro můj hněv v souzvuku světů nezazněly
a výčitky jak lstivé kroky kun
se vyhouply na vítězný můj člun,
by o mrtvých mi nepřátelích vyprávěly.
Mdlé půlnoci mne budí na vodách,
na marný cíl hodiny se mne vyptávají,
když chvějí se nad křižovatkou drah.
Zřím v hlubinách se zobrazen, však nah’,
jen úzkosti šat ohnivý mi bleskem tkají.
Pěst mstitelů v mé nitro vetkla šíp,
by přikoval k útesu skalnímu mou pýchu
jak orla hor. I květů vonný slib
vzal duši mé jak ratolestem lip
dech severu, v neznámou zanesl jej líchu.
Na cestě mé propasti temných mdlob
se s pošklebkem v nesmírnou hrůzu otevřely
jak úděsný, závratný, dálný hrob,
v nějž přede mnou nešlapal nikdo stop,
a jehož dna ni bystré oči neuzřely.