V šat mlhavý se halí moje lada
a vítr chladný kolébá mé lesy.
S mých pastvin domů odešla již stáda
a v širé brázdy mé se zima vkrádá.
a jinovatka na stromy se věsí.
Na ňadrech mojich leží prázdná hnízda,
pták družný v podvečer mi nezazpívá,
jen severák v můj náhlý soumrak hvízdá.
A mraky letí. Jaká bludná jízda!
Snad letí tam, kde slunce odpočívá.
S mým dechem píseň teskných vod se pojí
i všeho tvorstva oddech usínání.
Mám něhu včel, jež ztulily se v roji,
mám rozkoš matky, jež i ve snu kojí,
klid jezera, kdy luna v ně se sklání.
V mých hlubinách se poklad žití celý
na tisícero klíčův uzavírá:
tam bouře spí, jež v létě burácely,
i štěstí chvil, jež lidé poztráceli,
tam darů příštích jar se chystá míra.
Ke spánku uléhám, žní unavena.
Jak tíží délka prožitého věku!
Pod bílou přikrývkou jsem stará žena,
však z jara opět, jaká slavná změna:
se vzbudím pannou nejsvůdnějších vděků...