Umlkni, větře, nepovídej nic,
potichu lehni si do lesů černých kštic!
Nemohu myslit dnes na tebe – – – Dovedu myslit ještě?
Přichází slunce. Zas za hory se ubírá?
Nemyslím na to – – – Na hlavu horkou chtěl bych proudy studeného deště.
Slyšíte hory, má žena mi umírá!
Řekněte nahoře mrakům, ať pošlou trochu vláhy!
Jaro se ani neotevřelo a přišel by už podzim tak záhy?
Mraky, jež vidíte daleko do cizích světů,
rcete mi, která to hvězda je silnější láskou než-li já rozhořena
a volá a láká duši mé milenky k prudčímu letu?
Miluji málo? Nelétám? Kořeny vrostlý jsem v zemi... Snad i má duše je do země zabořena...
Že, srdce, jsi malý, však pevný sval.
Řekla, že jest jen moje? – – – Tož pro ni více žhni a pal!
Rozhoř se víc než všechny hvězdy a slunce a podzemní plameny,
žhni, chvěj se a pal a vři!
– – – Smrt přichází – – – Oh, skály, vrhejte na ni kameny!
Milenko, probuď se, probuď, pro krásu světa oči otevři!
V daleku kyne ti vzácnější krása? Odejdeš za ní a nepočkáš na mne? – Oh ne, ty neumřeš.
Po žití znova toužně náruč rozevřeš.
Život-sen, bouře, květ, pohádkovitá bublina,
tě znova k sobě přitáhne a mocně okouzlí.
A život zmocní láska – vysoké pohoří, srázná hlubina.
Jaro ti vdechne nové růže do tváří – – – a za ruku tě povedu já, člověk zlý.