Milujícího oka pohled laskavý,
výmluvný svými jiskrami a přece bolně němý,
z tvé hloubky zasvitne a vždy mne zastaví
hra jeho ve slunci, hra barevnými nadějemi.
Jdu k tobě v neklidu... Hle: síla života,
jež na křižovatkách mne opustila,
se na tvých vlnkách kolébá a mihotá.
Klekám, bych vypil ji, jak lesní zvěř ji pila.
Na měkkém mechu nohy, ruce v ostrém rákosí,
svá ústa, žízní vyprahlá, na tvoji krásu vložím.
Rty moje rozpukané tebe o sladkosti neprosí:
šel pro sílu jsem k tobě bořím, bodláčím a hložím.
Dej sílu mi, již studny nedají
v nádvořích učelišť a kasáren a hradů.
Jdu z měst, kde v zmatku zápasů se bratři marně hledají.
Tržiště jejich dát nic nemohla mé žízni, mému hladu.
Všechno jsem ztratil tam a nenašel jsem nic.
V nenávistech a láskách všech ni jediného zvýšeného tónu.
To v tobě sluncí, hvězd se nítilo a haslo na tisíc.
Dej sílu k životu mi a též sílu k skonu.
Jdu k tobě pro mraky a blesky, krásu oblačnou,
v tvém klínu odpočívající tiše, dřímající.
Nuž, dej se mi, oh, dej, pro srdce bolavé a pro lačnou
mou duši, krásko, milovaná hvězdami a hvězdy milující!