V únavě cesty, v teskném osamění
vzpomínka na domov mne náhle jala.
Jak pod stromem, kde přepadlo mne snění,
přeludem z pohádky by matka stála.
Mír lánů rodných usedl si zticha
do duše mé a v samotářských nocích
mně senem pokoseným ve tvář dýchá,
jablkem, rozkrojeným o vánocích.
Tu mním se býti marnotratným synem,
jenž otcův podíl na rozcestí ztratil
a opojený nejsilnějším vínem
zapomněl cestu, po níž by se vrátil.
A kolikráť již, možná, v stínu sadů
kdes v domovině, cizinec, jsem sedl
a nevěděl, že těžkou hlavu kladu
na rodný drn, kde cvrček zpěv svůj předl.
Ó, kolikráte v nebe zahleděný
a ve hvězdy, jež v hloubi kolotají,
jsem potkal bratry své a zamyšlený
neviděl, že mi ruce podávají.
Šel vítr nade mnou a nesl zvuky
domácích zvonic do spícího kraje,
hlas dívčí tesknil kdes u boží muky
a kaskadou se perlil, nocí lkaje,
obilí rozvlnilo se a červnem zrálo,
klas v klasy narážel jak číše plná,
z níž štěstí pozemské se na mne smálo,
leč já jsem neslyšel. Neb jiná vlna
mi nesla zvuky harf tam od výsosti
a z dálav... Smutno... Cizí byla slova
mých sester bílých. A když v blaženosti
nade mnou zkvetla větev jabloňová,
o jiných květech snil jsem... Nápěv dumný,
jejž skřivan střásá na zem s výše hromů,
mne trýzní teď. A tichnoucími humny
chtěl nepoznán bych vlouditi se domů...