Slunečním žárem tvář mi obhořela
a ve spěž ztuhly mého těla svaly.
Ze srdce mého živá řeka vřelá
žilami vytéká a zpět se valí.
Zbystřené oči v kosmu světy vidí
a duch můj v nekonečno rozšířený,
jak předvoj věrný v předaleku slídí
a hlubokostí letí rozvířený.
Bez hranic toulka má... A hodinami
čas neměřím, cest nedělím si v míle.
Soudruhů nemám. Sám jdu jasem, tmami,
a překážky se vzdávají mé síle.
S ledovců horských sestupuji k mořím
a s pastvin vonných v ticho letních sadů.
Spím na pažitě, v oblaka se nořím
a myšlenkou se rovnám hvězdě v pádu.
Však netrhám si jednotlivých květů,
jež zemské luhy roztroušeně zdobí.
Mne okouzluje sláva celých světů,
veliká skladba nekonečné doby.
Dech zrození, jenž všehomírem hýbá,
i hřímající výkřik umírání,
rtů ševelení, jimiž vše se líbá,
a blesků výheň, jež je dozrávání,
i odmlčení hlubin za oblaky,
kde v mlhovinách příští dění dřímá,
němota planet jež se zdají vraky,
a meteorů bludná pout mne jímá.
A země, jež mé první touhy nesla,
teď lodí malou zdá se mi jen býti,
kocábkou ztracenou, jež nemá vesla
a v jícen víru odvěčný se řítí...