Hůl sukovitou podejte mi z kouta,
plášť starý po otci a trochu zlata,
jež zbylo v truhlici. A lásky pouta
mi rozvažte... Hle, musím jít! Čas chvátá.
Prameny vodní hudbou hrají v lesích,
potoky v tanci s horstev sestupují.
Plamenný komoň pádí po nebesích,
oblačné lodi nad propastmi plují.
Pohárem opojnosti jaro zvoní
v dalekých borech. Země otvírá se.
Postavy větrné se polem honí
a vůni mýtin mají ve svém vlase.
Hůl podejte mi, ale neptejte se,
kam odcházím a zda se vrátím domů.
Zabloudím v kraje, kam mne vítr nese
a hlavu složím ve klín, nevím komu.
Mne od vás vede touha neurčitá
jak mlha jitřní, když ji slunce zvedá:
jak vyplašený motýl vzduchem lítá
bez stálosti a s květu na květ sedá.
Z blankytu na tisíc mi kyne paží
a vnadou panenskou mne jímá země.
Jak v ohni žízním. Kdo mi rty mé svlaží
a nesmrtelný pocel vtiskne jemně?
Tož dejte mi již hůl a slovem vlídným
mne provázejte s otcovského prahu.
Jas denní bude průvodcem mi klidným,
jenž osvětlovať bude moji dráhu.
A v tichu noci v předaleku kdesi
neznámá ruka otevře mi dvéře,
až zaklepu... Či ustelou mi lesy
v doupatech němé, mlčelivé zvěře...