SYMBIOSA.

Jsem jako lišejník vyrostlý v pusté skalní krajině, přirostlý pevně celým tělem k rodné půdě své. Daleko široko vymřelo všechno. Já zde jedině bez přátel žiji. Vítr jen mne na koncerty zve.

Hluboké jízvy památky bouří nedávných, jsou v tělo moje vryty. V nich hostím, živím, napájím tři houby parasity. (Nepřišly najednou: Jedna po druhé se z černých lesů zvedly a zákeřně mne v spánku nočním přepadly,

boj o mé tělo dlouhý, nerozhodný svedly, v němž kvetoucí mé tváře zsínaly a uvadly.) A nyní všechny z mojí krve pijí a v míru ozbrojeném na mém těle žijí.

Ta první s kloboučkem rudým, přišla lichotně a úsilně se vpila do všech mojich cev. K ní modlil jsem se, žárem jejím zmámen, bigotně a pro ni prolil jsem svou mladou, čerstvou krev.

O svěžest mou a sílu, Vášeň zlá, mne oloupila, do krve zředěné mi jedu vlila. A za ní přišla bolest a jed mi ze žil vystřebala a půli těla pravou Vášni vyrvala a sobě přisvojila,

na líce svadlé těžké brázdy vyleptala a Dobrotivá, z nálad chorobných mne vyhojila. Jest celá černá, má přísný, zachmuřený vzhled, mrazivě studená jest, chladí jako led.

Poslední, Láska, podobná lilii bílé, v srdci usedla. Přinesla s sebou vůni lesů, vzdechy žalářů, šepoty zahrad stmělých, písně rtů dívčích a steny z bojišť. K rtům mým pozvedla kalichovitý klobouček, přetékající vínem odvážných a smělých.

A nyní všechny tři z mé krve pijí a v míru ozbrojeném na mém těle žijí.