Ty, jež chceš umříti, ač krásná jsi a mladá,
ó, neumírej dnešního dne za mrazivé zimy.
Počkej, až zabloudí zas jarní květy v lada,
a umři, dovedeš-li, krásně mezi nimi.
Dnes nejsvětlejší naděje ti duše zvedá:
Nebesa k tobě zvolala a blankyt širý
ti nemožnosti přislíbil, jichž nikdy nedá.
(Zem ti jich nedala a byla’s plna víry!)
Propasti mezi oblaky ti kynou blaženstvími,
však rozkoš palčivou má náruč chová,
a krev má, rozhořelá všemi šílenstvími,
tě zalije jak zapomnění moře nová.
Tu ticho tvého těla, křehkého svou něhou,
s prameny podzemními pozakvílí,
a oči, které zanícené, prudce žehou,
uhasnou v závrati, dvě hvězdy, které byly.
Pak nad propasti krok náš lehký k tanci vstane
a vůně stoupající zadrží nás v pádu.
Budeme vichorem, jenž od věčnosti vane,
stromem dne, který rozkvete i po západu.
V mém hlase jaro života ti přislibuje,
v mých pažích, ve rtech mých však se ti dává
jak oběť zápalná... Tvé oči oslepuje
mé kruté lásky touha usměvavá.
Ty každé chvíle k smrti jdeš. Ó, umři, mladá,
leč neumírej v zimě jen bez požehnání jara.
Počkej, až květiny se vrátí v naše lada,
shoř mezi nimi plamenem, jenž v nitru hárá!