Již odpoledne spěje k večeru, a oddech krátký
vydala pole sněhová a zvolna stuhla mrazem.
Kde’s důvěřivě zapěl dětskou koledu hlas sladký,
sbor zvonů slavně jásajících vítal velké svátky,
a dlouhé, mlčenlivé stíny poklekaly na zem.
Třesavé hlasy na zápraží, u vrat domů prosí,
a horkým dechem prosebníků ledy v oknech tají.
I štědrá ruka odměřuje, když dar chudým nosí.
A duše neklidná zří, kterak vyděděnci bosi
jdou sněžným polem nadarmo a na Dítě se ptají.
A u mne ticho lichotné se rozložilo síní,
pohladilo mne laškovně jak čistá upomínka
na majestátní lesy, jež mi vykáceli jiní,
na bílý kraj, v němž přes noc květem rozekvetlo jíní
a kde vše, větrem skolébáno, blaze spinká.
A u mne ticho... Měkký koberec mi kroky tlumí.
V popelník padá jiskra rozežhavená a hasne.
A kámen v krbu hořící jak prales dávný šumí,
jak spalovaly by se příliš nebezpečné dumy.
Přichází večer... Rostou touhy pozemské a jasné.