Jas noci stříbrný se vzduchem jemně chvěl,
na stromy usedl jak ledných ptáků zjev.
Kdo cestou šel, zrak v dálku upřen měl,
neb slyšel z pralesů znít přitlumený zpěv.
Noc usmívala se jak úběl dívčích těl,
jež chladna jsou, než prudce rozbouří se krev.
A poutník stárnoucí si teskně k sobě děl:
je možno zbytek života dát jeden za úsměv.
Nad spící krajinou smrt sítě snovala.
Ten modlil se, kdo musel u mrtvoly bdít,
a němý byl, kdo vzpomněl živé něhy.
Noc usmívala se, však neslibovala.
Kdo jaro neslyšel, teď zimu slyšet jít,
a v květy nedotknutelné mu vzkvetly sněhy.