Od oken osvětlených táhnou rudé pásy
a z doupat zvěře svítí lačné oči.
Zvíře i člověk ostražitě skočí
za kořistí, jež plna krve, lesku, krásy.
Zvědavé hvězdy hledí, všechno zočí.
Šílenství touhy krutě se člověkem hrá si,
v šepotu trav ho šálí, matou mrtvých hlasy,
ať kde je, za ním neklid věčný vkročí.
Však v pažích jeho zvířecí je síla
pro krásu vykoupená posvěcením díla,
a ta ho učí žít i na bodláčí.
A jeho gestu živly již se vzdaly...
Bolavé srdce jeho mlhy halí,
smutky mu hlídá luny hlava dračí.