Klid spánku na všech věcech leží.
Spí pole, les, spí záhon květinový.
Je tiché jitro listopadové. A mírně sněží.
Hra jisker stříbrných dá půvab nový,
až jenom slunce vyjde.
Bělostný příkrov nahotu cest a hrud a skály stají,
v kraj vyleje se sněhového moře širá vlna.
Hle, stromy sladkou tíži sněhu přijímají,
jak jenom přijímat zná náruč láskyplná
za noci srdce dary.
Miláček jara, nebojím se zimy.
Klid spících rozloh ona do mé duše vmámí.
Chci státi mezi stromy s rameny rozpjatými,
ať na ně vloček na tisíce napadá mi,
jak mraků políbení.
A neroztají ledy v mojí hrudi,
jen až zas’ přijde rozkoš jara a vášeň mládí.
A nikdo dřív mne ze sna neprobudí,
dokud své hrdlo k písni slavík nenaladí
zas’ v hájích čistých lásek...