Mne nikdo nezeptal se, zda mé srdce zžehá
jediný plamen lásky, bělostný či rudý,
zda k nebi spěti chci, či tam, kde peklo šlehá,
snít’ v síních z mramoru, plát’ hvězdou v život chudý.
Kol mužů toužících jsem prošla nepoznána
jak píseň básníka, jíž neslyšeli spící.
A nikdo z živoucích do ticha mého rána
lichotné vyznání mi nedovedl říci.
Když stíny večera se alejemi plíží,
v postavy mladistvé se převtělují bozi,
vždy slyším polibek, jímž den se s nocí sblíží,
a ve tmě věčnost zřím, jak marnosti mé hrozí.