Dnes pýchou podobám se hospodáři,
jenž kráčí osením a šťasten věří,
že setba jeho ve sluneční záři
je zlatý proud, jejž jitřní vánek čeří.
Jsem bohat krásou rozekvetlé líchy,
v naději její naděje má vzkvétá,
a sen, jenž v luhy položil se tichý,
je sen můj dávný o dobytí světa.
Jsem věčný jarem, jež se ve kraj vrací,
jím oslněn se do věčnosti dívám,
a silný bouří, jež v něm zaburácí,
svět celý držím v objetí a zpívám.
Mám něhu v duši, jak by na jabloni
se květem růžovým a bílým skvěla
a náhle utržena větrem, který voní,
se bez bolesti vzdalovala z těla...