Byla noc jako teď. Tmy husté plno v ní.
Spíš jsem je před sebou vytušil, nežli je uviděl.
Čekali, že prý se za chvíli rozední.
A kde je východ, to žádný z nich nevěděl.
Stáli tam pod skalou tiši a nehnuti.
Meče své schovali, pochodně shasili.
Na jitro čekali, ke skále přimknuti.
O slunce bohy své pokorně prosili.
Smát jsem se nemohl. Musil jsem litovat.
Všichni jsou studení. Nelze jim pomoci,
dokud jim srdce a duše všem nebudou sluncem hrát.
Myslel jsem na ně a šel jsem dál do noci.
Byl jsem už daleko, už jsem je netušil, neviděl.
Čekali, šílení, že prý se nad nimi zázrakem rozední.
Řekl jsem vichoru, aby jim pověděl:
Stvořte si slunce! Prozatím z pochodní.