A struny se tak divně rozechvěly,
když ruka tvoje sáhla na klávesy.
Ty známé skladby vztekle burácely
jak v letní bouři horské lesy.
A resonancí v duši mé se sesílily
a v horkém srdci v plameny se rozhořely.
Snů plantáže mi potloukly a zpustošily
a v mozek vlily myšlenek proud vřelý.
Proud vřelý, zmatený a těžký, rozžhavený,
neobsáhlý a široký a prudký k sešílení.
Šílená hudba – – – Dech její jak kov roztavený
spaluje. Na rány její léku zázračného není.
Šílená hudbo, prokleté strun chvění!
Šílení mistři, šílené prsty tvé i ruce!
Šílená hudbo! Mne zabíjí tvých divokých tónů rozproudění!
Jak ve vlnách se potápím a vzhůru zvedám prudce.
A vidím chvíle svého zrození a smrti svojí.
Jak symfonie život burácí a hučí se všech stran.
Vše plno hudby. A všechny tóny zraňují. (Jen tvůj hlas hojí.)
Z kovových strun zní vyzvánění smrti, žal pohřebních hran.