Sny toužné s večerem v kraj pracovníků zabloudily.
Na lesní rohy mládež táhle, zádumčivě hrála
až dlouho do noci, v niž hvězdy zář svou lily.
A když již harmonie hudby v tichu skomírala,
hlas dívčí ještě rozechvěl vzduch měkkým: trala.
Na návsi něčí ruka lehce v okno zaťukala,
v jedno se slily vzdechy lilií i panen.
Kdo žiti chtěl, bral si i z toho mála,
jež země má pro prudký touhy plamen.
Starci a choří ulehli, když řekli svoje: amen!