Pouť naše, o níž nevíme, kdy dojde svého cíle,
si našla chvíli oddechu pod loubím stinných zahrad,
kde plody nalévající se září přespanile,
kde ruce k písni vodotrysků chtějí zahrát’
na harfu slavnostní.
K útěše srdcí pod stromy jsou stíny rozloženy
a šepot tajuplný padá s větví spleti živé.
Tu každý blouzní v touze své jak vínem přemožený
a slyší zvonit’ k přijímání zvony hlaholivé,
volání lásky své.
Než ruce naše po spadalém plodu nesahají,
ni po jablku červivém, jež uzrá prudkým spěchem
jak růžové rty, předčasně jež vášní krutou plají
a otravují snění blankytné svým těžkým dechem,
bludičky ztracené.
My oddaně zde čekáme, až větve k nám se skloní
pod tíhou uzrálého ovoce a úsměvného,
v měsíci říjnu, po bouřích, kdy sladké mlhy voní.
I vezmem’ tento dar, snad příslib sadu nadhvězdného,
ovoce podzímní.