Unaven rozřezávám novou knihu básní,
a jako barvy ohnivé, jež krvácejí z tub,
noc moji slova z listů tryskající jasní
a duší letí, oživlá hovorem jarních trub,
zhudebněnými světly,
jsou vřením svěží krve za hodiny ranní,
jsou země hlubin kameny, jež zkvetly krystaly,
růžemi blesků, které tvůrci z prázdných dlaní
jak z požehnané nicoty zázrakem vyvstaly,
odnikud k zemi slétly.
Van listů obracených šeptá, jak by světa úhly
ve větrů sporu mohutném se vzňaly, praskaly,
jak jiskry sršící by vylétaly z uhlí,
kroužily v křivkách blankytem, padaly na skály,
jim ňadra otvíraly,
by z loží nejskrytějších, z nepřístupných klínů
zpěv spěchajících pramenů po tvrdých balvanech
se valil mezi lesy do údolí stínů,
kde silní v touze čekají na žití bouřný dech,
jak pyšné stromy v dáli.